Kontrabas je strunný smyčcový nástroj se strunami laděnými v čistých kvartách: (C/D), E₁, A₁, D, G (na rozdíl od většiny moderních smyčcových nástrojů, které jsou laděny v kvintách). Má široké využití v klasické hudbě – je nedílnou součástí symfonických i komorních orchestrů a mnoha smyčcových komorních souborů. Velice důležitou roli hraje i v dalších hudebních stylech: jazz, blues, folk, bluegrass nebo rock and roll. V poslední době se prosazuje také kontrabasový kvartet, což je ansámbl složený pouze ze čtyř kontrabasů.

 

Historie

Kontrabas vznikl na začátku 16. století, kdy se formovala a hlasově rozmnožovala nástrojová skupina viola da gamba. Tehdy se kontrabas nazýval jako violon, či kontrabasová viola da gamba. Také počet strun a ladění byly odlišné. U violonů bylo běžné šesti- i sedmistrunné ostrunění. Jako klasické a oficiální ladění, vycházející z ladění viol da gamba je ladění D1-G-C-E-A-d. V klasicismu pak měl violon především čtyř- nebo pětistrunné ostrunění a užívalo se také tzv. vídeňského ladění F1-A1-D-Fis-A. V době romantismu ztratil violon pražce a užívalo se označení kontrabas. Existovaly také třístrunné kontrabasy, které však svou nepoužitelností brzy zkrachovaly. Dnes je běžné používat čtyř- nebo pětistrunné kontrabasy. Výjimky tvoří kontrabasy šestistrunné.

 

Zařazení

Dodnes panuje nejednotnost, zda kontrabas patří do houslové, nebo violové rodiny smyčcových nástrojů (violová rodina je odvozena od renesančního nástroje viola da gamba; moderní viola patří do houslové rodiny). Kontrabas má velmi podobnou stavbu jako viola da gamba (například horní část je výrazně užší než u houslí) a stejně jako ona je laděn v kvartách (housle a příbuzné nástroje jsou laděny v kvintách). Oproti viole da gamba ale nemá na hmatníku pražce, má méně strun a jeho výřezy na horní desce (efa) jsou více podobné houslovým. Z historického hlediska ho však můžeme jednoznačně řadit do violové rodiny. Prvky analogické prvkům houslové rodiny vznikaly vlivem houslových nástrojů v hudbě, kdy se kontrabas svou podobou snažil více připodobnit houslím. Také mnohé snahy houslařů jakkoli násilně změnit konstrukci kontrabasu na "houslovou" dopadly neúspěšně.

Stavba

Na rozdíl od jiných smyčcových nástrojů nebyla stavba kontrabasů standardizována; stavba víceméně osciluje mezi houslemi a gambou. Například spodní deska může být klenutá jako u houslí, rovná jako u gamb nebo jen lehce prohnutá. Stejně jako u ostatních smyčcových nástrojů jsou luby a spodní deska vyráběny z javorového dřeva a horní deska ze dřeva smrkového. Hmatník je nejčastěji zhotoven z ebenového dřeva, ale existují také levnější druhy kontrabasů s lacinějšími druhy dřeva obarvenými na černo. Některé moderní nástroje se stejně jako moderní violoncella vyrábějí z uhlíkových vláken, což značně usnadňuje přepravu (nástroj je tak lehčí a odolnější nárazům), naopak zvukové vlastnosti těchto modelů jsou horší než u tradičních dřevěných variant.

Struny mají oproti jiným smyčcovým nástrojům velmi silné pnutí znesnadňující ladění, proto kontrabas nemá tradiční kolíčky, jeho ladicí mechanika spíše připomíná kytarovou.

Stejně jako u houslí existují půlové nebo čtvrteční varianty kontrabasů určené pro výuku dětí. Kontrabas měří v průměru 195 cm, půlová varianta 168 cm a čtvrteční 152 cm.

Smyčec

Při hře na kontrabas se používají dva typy kontrabasových smyčců: německý a francouzský. Liší se v konstrukci i herní technice, v českých zemích se tradičně hraje německým smyčcem. Francouzský smyčec je těžší a kratší varianta houslového smyčce, technika hry je prakticky stejná jako u violoncella. Německý smyčec má větší žabku (tu část, za kterou se smyčec drží) a na rozdíl od francouzského úchopu dlaň směřuje nahoru. Držení německého smyčce vychází z držení smyčců starých viol da gamba.

Do kontrabasového smyčce se připlétají tmavé žíně (oproti smyčcům ostatních nástrojů, které jsou vždy vyráběny ze světlých žíní). Tmavé žíně, které mají o něco hrubší povrch, umožňují hlasitější tón. Stejně jako u ostatních smyčcových nástrojů se smyčec natírá kalafunou, což zlepšuje přilnavost smyčce ke strunám. Kalafuna pro kontrabasy je měkčí a lepkavější než houslová, taktéž kvůli potřebě co nejsilnějšího tónu.

Rozměry Kontrabasových smyčců 

Německá resp. drážďanská varianta

• délka prutu u žabky, uprostřed a u špičky: 20, 15 a 10 mm *celková délka: 68,5 cm
• délka prutu: 61 cm
• délka žíní: 53 cm
• celková šířka žíní: -1,8 cm
• výška u žabky: 5 cm
• nejmenší vzdálenost žíní od prutu: 3,5 cm

Francouzská varianta

• délka prutu u žabky, uprostřed a u špičky: 15, 12 a 9 mm
• celková délka: 70 cm
• délka prutu: 61,5 cm
• délka žíní: 53 cm
• celková šířka žíní: 1,7 cm
• výška u žabky: 4,5 cm
• vzdálenost žíní: 2,5 cm

Historický vývoj

Nejstarší smyčce byly dosti odlišné od dnešních - tvarem se podobaly luku a žíně byly na obou koncích pevně uchyceny. Napětí žíní se dosahovalo stiskem prstu, a to prostředníku u violy da gamba a palce u houslí.

V polovině 17. století se smyčce začaly opatřovat sponkou s hřebenovými zářezy na hůlce, které umožňovaly odstupňované napínání žíní. Okolo roku 1700 došlo k prodloužení délky smyčců, aby bylo možno hrát jedním smykem delší tóny. V polovině 18. století se pak vyvinula dnešní podoba žabky se šroubem umožňujícím proměnné nastavení napětí. Tím se zvýšilo maximální napětí a rozšířily možnosti hry smyčcem, např. rychlejšístaccato. Po skončení hry je však nutné napětí žíní povolit aby nedocházelo k deformaci prutu a dlouhodobému namáhání žíní. Dnešní smyčce vychází z podoby konce 18. století. Smyčcařem, kterého považujeme za vynálezce současného smyčce, je Francois Tourte. Založil tak věhlasnou francouzskou smyčcařskou tradici. Mezi další slavné smyčcaře patří například Francois Lupot nebo Jaques Lefleur. U nás patří mezi nejznámějšíLuboš Odlas, Milan Oubrecht, Jana Páclová, Jan Sokol a Jan K. Pospíchal.

Informace získané z Wikipedie